Violoncello Sonata D Major Op. 102 No. 2 noty pro violoncello a klavír od Ludwig van Beethoven

Dvě sonáty op. 102 znamenají přechod k často strohým zvučnostem Beethovenova pozdního stylu. Jeden recenzent původního vydání poznamenal v roce 1818, že bezpochyby patří mezi nejneobvyklejší a nejúžasnější věci napsané za dlouhou dobu. Na základě zavedeného klasického schématu zde Beethoven uvádí možnosti změny a rozšíření sonátové formy, díky nimž je Opus 102 vrcholem jeho violoncellového díla. Sonáta D -dur odráží Beethovenovo zaujetí tradičním kontrapunktem - pokud v úvodním hnutí jeho důmyslná kombinace extrémně odlišných témat vyvolává obdiv, pak jsme v sekci Allegro fugato finále svědky toho, jak z jednoho jednoduchého tématu vykouzlí nejvyšší kontrapunktické umění. Edice Urtext od Jense Dufnera vychází z jeho výzkumu Critical Report of the Beethoven Complete Edition a představuje tak hudební text na nejvyšší vědecké úrovni. V předmluvě a kritické zprávě nastiňuje genezi a zdrojovou situaci sonáty. Ian Fountain a David Geringas poskytují prstoklady.