Violoncello Sonata C Major Op. 102 No. 1 pro violoncello a klavír

Psané v roce 1815, dvě Sonáty op. 102 označuje přechod k často strohým zvukům Beethovenova pozdního stylu. Jeden recenzent původního vydání v roce 1818 poznamenal, že „bezpochyby patří mezi nejneobvyklejší a nejpodivnější věci napsané po dlouhou dobu“. Na základě zavedeného klasického schématu zde Beethoven zkoumá možnosti pro změnu a rozšíření formy sonáty, díky nimž je Opus 102 vyvrcholením jeho violoncella. V Sonátě C-dur se v samotné struktuře objevují neobvyklé prvky: dva rychlé pohyby, kterým každý předchází krátké představení v pomalém tempu - idiosynkratická, jedinečná formální konstrukce. Vydání Urtext od Jense Dufnera je založeno na jeho výzkumu pro Critical Report of the Beethoven Complete Edition a obsahuje tak hudební text na nejvyšší vědecké úrovni. V předmluvě a Kritické zprávě nastiňuje genezi a zdrojovou situaci sonáty. Ian Fountain a David Geringas poskytují prsty.