Ruské písně pro 2 ženské hlasy s doprovodem klavíru

Na přání svého přítele, podnikatele a mecenáše Jana Neffa, z jehož podnětu vznikly také Moravské dvojzpěvy, upravil Antonín Dvořák počátkem roku 1883 šestnáct ruských lidových písní vybraných ze sbírky Písně ruského národa, která vyšla roku 1866 v péči petrohradského skladatele, pianisty a nakladatele Matyáše Bernarda (1794–1871) a kterou Dvořák pravděpodobně dostal přímo od Neffa, nadšeného rusofila.
Dvořák se v úpravě 16 písní z této sbírky pro hlas a klavír omezil na to, že k původním melodiím připojil druhý hlas a u některých částečně pozměnil Bernardovu stylizaci klavírního doprovodu (nejvýrazněji v písních č. 6, 14 a 16). Tato úprava svědčí o Dvořákově porozumění pro charakteristický ráz původních písní a nezapře již v té době zcela vyzrálý skladatelův rukopis.
Předkládané vydání je přetiskem kritického vydání z roku 1951 (vydavatelství Orbis) vycházejícího z Dvořákova autografu (Souborné vydání děl Antonína Dvořáka VII/5).